A aby té radosti nebylo málo, k židli přibyla tahle fantastická sada šálků s podšálky v parádní vyblitě zelené barvě a čtyři skleničky.
Ty bych možná i oželel, ale přesně ty samé má stále moje babička a já mám v živé paměti, jak do nich dědovi vařila turka. Celý ten proces, kdy zažloutlou plastovou odměrkou pečlivě sypala namletou kávu do skleniček, smíchala ji s cukrem a než ji zalila vroucí vodou, dala do skleničky lžičku. Prý pro jistutu, aby nepraskla. A pak ten kouřící svatý grál nesla z kuchyně do obýváku dědovi do křesla k televizi. Svižným tempem, protože ta černá horká tekutina pálila přes sklo jako čert.
Takže mimo to, že jsou ošklivé, jsou i dost neprakické, ale díky téhle nostalgické vzpomínce si myslím, že česká tradice "KAFE DO SKLA" jen tak nevymře...
Fotky: maloměšťák
Žádné komentáře:
Okomentovat