fifty shades of grey...

foto: Petra Bindel

Pomáháme dětem (?)

Pracuju jako interiérový designér u jednoho z největších prodejců nábytku u nás. Letošní rok se u nás nese v duchu aktivity „LWCH“ tedy living with childern a nebo zkrátka žití s dětmi. Nejspíš proto vyhlásil můj zaměstnavatel soutěž „pomáháme dětem“. Lidé mohli nominovat neziskové organizace ze svého okolí, které si kladou za cíl pomoci dětem. Vybraným organizacím, které splňovali podmínky soutěže pak mohli lidé na internetových stránkách posílat svoje hlasy. Vítězný spolek s nejvyšším počtem dosažených hlasů, dostal zboží v hodnotě 150 000 Kč, peníze na dopravu zboží na danou adresu, peníze na montáž nábytku a konzultaci s interiérovým designérem. Ano, v tento moment se dostává na scénu moje maličkost.

Moje zkažená duše, která si z bůhví jakého důvodu řekla, že by bylo na čase udělat nějaký ten dobrý skutek se dobrovolně přihlásila na pozici osoby, která vítězné organizaci pomůže pár dobře míněnými radami.

Nebudu nikomu nic nalhávat a budu upřímný. Vidina toho, že se moje jméno objeví v rubrice bydlení na idnes.cz a toho že se na pár dní uleju z rutinní práce na obchodním domě naprosto přehlušila moje sobecké a dětinemilují JÁ. 

Člověk by čekal, že danou soutěž vyhraje dětský domov, kojenecký ústav nebo jiná provažená instituce. Omyl. Hlasování s přehledem vedla škola pro hluchově postižené až do chvíle, kdy se během jediného dne objevila zhruba dvoustovka hlasů u jiného „soutěžícího“ - doléčovacího centra pro matky s dětmi, bývalé uživatelky tvrdých drog. Že by český národ byl natolik tolerantní a řekl si, že ženy, které nejspíš svoje tělo prodaly za dávku nějaké té drogy někomu komu se ještě tak uplně nehnusily (a jehož semínko se v jejich těle zázrakem uchytilo), potřebují taky slušné bydlení? Nebo se jednalo o sprostý podvod? To ať laskavě čtenář posoudí sám.

Následná domluva s danou organizací proběhla normálně až do chvíle, kdy jsme si prostory k zařízení měli přijet prohlédnout. Natěšení na spolupráci s maminkami, které dostaly šanci na nový život jsme se vydali prozkoumat 4 bytové jednotky pro šest „maminek“ s dětmi. Přestupní stanice mezi komunitou pro silně drogově závislé a normálním životem. Daná organizace nabízí po dobu maximálně devíti měsíců za nájem padesát korun na den velkou zahradu s hřištěm, pokoj s postelí pro maminku i dítě, skříní, společnou kuchyňkou a sociálním zařízením vždy pro dva byty, společenskou místnost s přístupem na internet, keramickou dílku a hernu pro děti.

Namísto vděčných obyvatelek jsme narazili na vybydlené, zdemolované prostory plné špíny a zdevastovaného nábytku. Obyvatelky stačilo vedení před naší návštěvou někam uklidit, nový I-Phone, notebook Vaio anebo povalující se kelímky s kosmetikou Biotherm nikoliv. Milým maminkám se do bydlení a vlastních dětí investovat zkrátka nechce, do sebe ale ano. Ve společných prostorách se povalovala hromada stále ještě zabaleného a nesloženého nábytku který, jak nám paní ředitelka vysvětlila, koupili již v loňském roce a kterého se od té doby nikdo nedotknul. Skříně, stoly, úložné díly v odhadované ceně minimálně šedesát tisíc. 

Nejmenované organizaci se nechtělo utrácet peníze na montáž a rohodla se, že si zakoupené vybavení smontuje svépomocí, tedy s tím, že ruku k dílu připojí rádi i jejich klienti. A ušetřené peníze investují do dalšího nábytku. Inu proč ne. Zařizovat se toho dalo opravdu hodně. Koplentě se zařizovala dětská herna, společné prostory novými koženými sedačkami, pořizovaly se šatní skříně, židle, závěsy...

V den „D“, vybavení nářadím, dobrou náladou a s pomocí dalších dobrovolníků z řad našich kolegů jsme se vydali vstříc dobrodružství jménem „pomáhej bližnímu svému“. V dobrém rozmaru a vidinou našich fotografii na přední straně našeho firemního newsletteru.

Obyvatelky domu se na náš příjezd ale náležitě připravily. Sbalily sebe i svoje ratolesti a zmizely pryč, aby nemusely s ničím pomáhat. Mužská část osazenstva, která měla přiložit slibovanou ruku k dílu při montáží nábytku a s vynošením zboží do patra, nás i vedení organizace vyfakovala, že na takovou práci serou a zalezla si k počítačům, kde nás celý den ignorovala. Všechny skříně, sedačky a další věci jsme tedy my vytahali do patra sami s pomocí jednoho terapeuta. Ten se znaven a vyčerpán posléze omluvil, že má důležitou práci a odešel. Na zbytek jsme zůstali sami. Na promočené (rozuměj prochcané) matrace, všudypřítomnou špínu, počmárané zdi s odpadajícím štukem, okna se strhanými žaluziemi a závěsy a kusy zdemolovaného nábytku s napůl nedojedeným obědem (nebo co to bylo) roztahaném po kuchyni a smrad z bůhvíčeho, který se nedal za žádnou cenu vyvětrat.

Během dvou dnů, které jsme na místě strávili, se „drahé maminky“ se svými ratolestmi osmělily a začali nám nepokrytě dávat najevo, jak jim naše přítomnost vadí. Neustále komentovali to, že si museli pokoje vyklidit, že jsme je a jejich děti vyhnali, že nemají kde být, jíst a kam uložit děti. Pánové na odvykačce, kteří potkali moje kolegyně, které zrovna tahali do schodů šatní skříň, na ně vražedně koukali, teatrálně postávali pod schody a dávali jim najevo, jak jsou nemožné, že zabírají celé schodiště a jak jim to trvá. V pokoji, kde jsme montovali skříně a komody se během chvíle, kdy jsme si odskočili na oběd, objevili ve zdi napíchané špendlíky (nestrávil jsem žádnou část svého života na ulici ani na návykových látkách, takže nevím jak si to gesto vykládat, ale nejspíš se nejednalo o vyznání lásky).

Herna vydržela nová a čistá cca 5 minut. Po této době se do ní nastěhovali obyvatelky i s dětmi, teatrálně do ní přetáhli z pokojů dětské postýlky do kterých uložily řvoucí děti a podlahu si vystlaly svými věcmi.

Upřímně řečeno, po těchto zážitcích jsme si nějakém kvalitním montování nábytku, pravých úhlech nebo sladěných barvách přestali dávat záležet. Dokončili jsme svoji práci jak nejrychleji jsme mohli a vypadli. Nutno ještě podotknout, že jsme chtěli předat svojí práci paní ředitelce abychom ještě nebyli osočeni, že utíkáme od rozdělané práce a asi i proto, že jsme chtěli slyšet po dvou dnech nějaké to „děkuji“ za to, jak jsme tam celou dobu dřeli a nějakou omluvu, že nedostála svým slibům. 

Nemusím dodávat, že žádných díků jsme se nedočkali. Jediné co všechny zajímalo, byla částka, kterou z dané výhry nevyčerpali.

Až za mnou zase někdo na ulici přijde s tím, jestli nechci přispět na děti drogově závislých matek případně na nějakou komunitu bývalých drogově závislých, tak ho s rozběhem kopnu do koulí. 

Vzhledem k tomu, že danou organizaci nejmenuji a během realizace projektu dalo její vedení souhlas k pořizování fotodokumentace a její následné uveřejnění, přidávám pár fotografií, které jsem na místě pořídil mobilním telefonem.

tip na ideální dekoraci k dětem předškolního věku:

vivre à Paris

Pro ELLE decoration nafotila Petra Bindel. 

Masopust!!!

Masopust končil v noci před Popeleční středou, kdy ponocný zatroubil na roh a rychtář všechny vyzval k rozchodu. Druhý den (na Popeleční středu) se naposledy konzumovaly mastné rohlíky s kávou nebo mlékem, dopoledne ještě byla povolena kořalka. Oběd však už byl přístně postní, což většinou bývala čočka s vajíčkem, sýr, chléb, vařená krupice, pečené brambory. Masopust, a zvláště několik posledních dní tohoto období (fašank, fašanky, končiny, bláznivé dny, konec masopustu), byl pro lidi v minulosti oficiálním svátkem hodování, během kterého bylo třeba se dosyta najíst. Pas následoval dlouhý čtyřicetidenní půst. V době masopustu se na královském dvoře konaly hostiny, ve městech tancovačky na vesnici vepřové hody. Těm, kdo se slávy nezúčastnil, se pošílala bohatá výslužka, kdysi na Moravě zvaná "šperky" a v Čechách "zabijačka". Výslužka většinou obsahovala ostatky, huspeninu, klobásy, jelítka, jitrnice, ovar a škvarky.

Tolik o masopustu Wikipedie.

I my máme na našem městě masopust. Takový který má s tím klasickým, vesnickým pramálo společného, ale dává alespoň lidem pocit, že se ve městě něco děje. Parta nadšenců si dá práci s plakáty, dělá masopustu dlouho dopředu reklamu, sjednává kapely a dlouhosáhle přemlouvá svoje známé, kolegy, přátelé a rodinné příslušníky, aby se s nimi přidali do průvodu a alespon jeden den v roce si udělali srandu sami ze sebe. 

A letos jsem se součástí té taškařice stal i já.

Berounský lid však opět nezklamal. Masek se sešlo asi dvacet, čumilů bylo nepočítaně, do soutěží se nikdo nezapojil, při následném obcházení hostinských zařízení (tradice, kdy masky obcházejí hospody a restaurace a kontrolují jestli hostinský dává správnou míru) nás třeba v hospodě U Aleny poslali přímo do prdele. Paní starostka byla na dovolené, mluvčí města se nedostavila a z místního tisku nepřišel nikdo.

Na koncert v místním pivovaru, kde si člověk mohl za 200,- mezi druhou hodinou odpolední a půlnocí poslechnout čtyři kapely nedorazil téměř nikdo. A kdo do pivovaru zabloudil omylem, tak se zase naštvaný odporoučel. 

A pak mějte chuť dělat ňákou tu kutůru, že jo. Ještě že nám v kině běží ty  Babovřesky. 

fotky: maloměšťák

černobílá variace na skandinávský způsob

Skandinávský interiér se vyznačuje bílými stěnami, dřevěnými podlahami, jednoduchým designem a hojností přirozeného světla. Následující interiér, který do puntíku splňuje všechny kritéria je překvapivě prací vietnamského studia AT. Design & Viz.

A přesně tohle bych si nechal líbit.

zdroj: http://www.home-designing.com

Gaolhouse Denim

V Anglii nechá vyrobit vězeňská správa plus minus 40 000 párů džínů ročné. To je dost na to aby věděli dost o tom, jak se poctivé a dobře provedené džíny šijí.  V roce 2012 v úzké spolupráci s ní vytvořila firma Goalhouse Denim své vlastní džíny v jednoduchém designu. Šijí je vězni přímo v Anglii, část zisku z jejich prodeje jde na projekt Fine Cell Work, který pomáhá odsouzeným uplatnit se po propuštění na trhu práce a dává jim šanci se během trestu zapojit do pracovního procesu, zvýšit si kvalifikaci a netrávit veškerý čas na cele.

Krom toho mají Gaolhouse Denim skvělé stránky s návody jak se správně o dobré džíny starat, jak často je prát, větrat, namáčet... Tady je tedy pár rad.

První praní je bezpochyby nejdůležitější v životě vašich džínsů. Vyperete je příliš brzy a zničíte jejich šanci na vyšisování na správných místech.

Jako pravidlo platí prát džíny nejdříve po šesti měsících. Tato doba umožňuje záhybům najít správný tvar kolem jejich nejchoulostivějších míst, tedy stehen, zadní straně kolen a rozkroku.

Pokud džíny vyperete příliš brzy, tak dostanou jednolitou barvu podobnou vyšisované námořnické modři.

Ruční mytí je absolutní nutností. Použijte co nejméně pracího prostředku. Ujistěte se, že nepoužíváte žádné bělidlo a hledejte prostředky pro praní tmavého oblečení a uchování barev. Otočte džíny naruby a vložte je do dřezu nebo umyvadla. Nechte je  narovnané  nasáknout po dobu cca 30 minut. Pak džíny vymájte ve vlažné vodě, otočte správnou stranou ven a nechte volně uschnout.

Pokud opravdu musíte, pak můžete džíny prát samostatně na jemné praní ve studené vodě.

Pokud se vám podaří vylít něco na džíny, snažte se skvrny zbavit pomocí navlhčeného hadříku. Skvrnu vytírejte směrem do středu. Dávejte pozor abyste netřeli džíny moc tvrdě, mohli byste odstranit indigo a to by vedlo k nepěkné "bledé náplasti" na vašich džínách.

Chcete-li, aby vaše džíny svěže voněly pověste je za pas na stinné místo na tak dlouho, jak jen to bez nich vydržíte. Můžete je také dát do plastového sáčku a vložit přes noc do mrazáku a odrovnat tak všechny bakterie.

Čas od času se mohou objevit povolené nitky. Vezměte si ostré nůžky a odstřihněte je co nejblíže látce.

Cokoliv děláte, neperte je pokud nemusíte. Maximálně jednou za 6 měsíců. I déle, pokud to vydržíte.


Nevím jak vy, ale já ty svoje džíny zatím s klidem hodím do pračky...:-)))

A co je na téhle firmě úplně nejlepší je jejich lookbook.

model: Ricki Hall

foto: Pip