Česká COCO CHANEL

Hana Podolská, královna prvorepublikové módy se narodila v 16. května 1880 jako Johanna Vošahlíková do rodiny architekta a stavitele Františka Vošahlika, vyučila se švadlenou a po praxi u Anežky Fišerové v Celetné ulici v Praze začala chodit šít přímo domů ke svým zákaznicím. Vdala se za poslkého zemana, akademického malíře Viktora Podolskeho a díky jeho pomoci si otevřela první krejčovskou firmu ve Vyšehradské ulici, která nesla název Salon u pěti králů. Nejdříve s jednou, později s dvěma švadlenami. Firmy si vedla natolik dobře, že si mohla Podolská dovolit ji přestěhovat do centra Prahy a zakrátko si dokonce otevřela salon přímo v právě dokončeném paláci Lucerna, což byla opravdu exkluzivní adresa.

Podolská byla převším skvělá podnikatelka a používala na svoji dobu moderní a netradiční formy propagace. Začala vydávat módní časopisy Móda a vkus a Eva. Vsadila na spolupráci s tehdejšími celebritami, které ji dělali nejlepší reklamu. Oblékala herečku národního divadla Jarmilu Kronbauerovou, Růženu Naskovou, Olgu Scheinpflugovou, automobilovou závodnici Elišku Junkovou a spoustu dalších. Renomé si získala spoluprácí s populární a elegantní první dámou Hanou Benešovou. V roce 1922 uspořádala svojí první módní přehlídku, první módní přehlídku v Čechách vůbec. Jako modelky se jí ve třicátých letech po mole procházeli třeba Adina Mandlová nebo budoucí světově proslulá pěvkyně Jarmila Novotná. Skvělým nápadem se ukázal tah brát s sebou manekýny na dostihy do Chuchle či na každoroční týdenní dovolené v Mariánských Lázních. Tam se manekýny několikrát za den převlékly a objevily na kolonádě pokaždé v jiném modelu a to se pak zakázky jen hrnuly. Šťastné bylo i pracovní spojení se skvělým fotografem Františkem Drtikolem.

Renomé salonu rostlo a čekací doba se leckdy vyšplhala i na půl roku. Modely byly inspirovány vídeňskou módou a později módou pařížskou. Podolská jezdila každoročně se svojí asistentkou a kreslířkou Hedvikou Vlkovou na módní přehlídky do Paříže. Přitom jedna taková cesta vyšla na 30 000,-. Na přehlídkách se nesmělo fotit ani kreslit, Podolská byla proto domluvená se svojí asistentkou. Pokud Podolská byla určitým modelem zaujata, smluveným signálem to naznačila Hedvice a ta bezprostředně odcházela na toaletu, kde si vše zaznamenala, nebo se aspoň více na model soustředila. 

Největší slávy dosáhl salon ve třicátých letech, kdy oblékal největší filmové hvězdy a dělal kostými pro tehdejší filmové trháky jako byly Katakomby, Maskovaná milenka nebo nezapomenutelný Kristián. Ve filmu Katakomby se dokonce objevil záběr, kdy si Adina Mandlová zkouší a vychvaluje šaty a kamera sjede na krabici s jasně zřetelným nápisem Modelový dům Hanna Podolská. Ukázkový product placement.

Osobní život Hany Podolské nebyl plný úspěchů jako ten pracovní. V roce 1926 zemřel Viktor Podolsky nešťastnou náhodou na honu. Krátce na to oslepl, ochrnul a zemřel její prvorozený syn. V roce 1948 byl uvězněn její druhý syn poté co jeho žena emigrovala. 

Závody Podolské dokázaly přežít útrapy a strádání válečného období i dobu po válce, kdy textilní zboží bylo na odběrové poukázky, tzv. šatenky. Ale po únorovém převratu r. 1948 hned 5. března byly závody znárodněny. Salon sice existoval dál, a to pod různými názvy: Oděvní služba Eva, národní podnik Textilní závody, Módní závody, česká móda však ztratila kontakt s Paříží. Vytratil se svět noblesy, přesto si udržoval tradici v prvotřídní práci. Po znárodnění směla Podolská pracovat v salonu pouze jako prodavačka a to jen díky přímluvě manželky tehdejšího prezidenta Martě Gottwaldové, která si Hanu Podolskou oblíbila a doufala, že geniální krejčová Podolská z ní díky svému talentu dokáže udělat stejnou dámu jako byla kdysi Hana Benešová. Po její smrti v roce 1954 však musela Podolská odejít na dobro. Bylo jí 74 let.

Hana Podolská zemřela 15. února 1972. Svůj majetek odkázala pečovatelce, která se poslední tři roky jejího života o ni starala. Ta prý z důvodu finanční tísně r. 1997 prodala i její náhrobní kámen a urny na hřbitově nechala rozptýlit. Chybí však o tom záznam. Takto neslavně končí osud této výjimečné prvorepublikové osobnosti - Hany Podolské. 

Hana Podolská

Večerní šaty, cca 1927, hedvábný žoržet,
výšivka korálky a flitry.

Plesová toaleta, 1936, veluršifon.

Plesová toaleta, 1936, tyl,
plošná výšivka zlatými filtry.

Plesová toaleta, 1936/1937, marokén
a pruhovaný ryps, bavlněný tyl.
Ušito pro snachu Hanny Podoské
Hildu Podolskou na ples Čsl. červeného kříže.

Následující rozhovor s paní Fialovou, která u paní Podolské šila a zažila největší slávu salonu je převzatý z zena-in.cz. Autorkou rozhovoru je Dana Haklová.

...

Proslulé módní salony první republiky. Podolská a Rosenbaum. Zde si nechávaly šít modely slavné herečky a dámy z vyšší společnosti. Je to až neuvěřitelné, ale jedna sedí proti mně. Paní profesorka Fialová. 

Setkala jsem se s ní úplnou náhodou. Když jsem se prohrabovala prvorepublikovými hadříky ve svém oblíbeném obchůdku Art Deco, všimla jsem si paní, která mne zaujala na první pohled. Dáma, jak se říká, v letech, ale stále krásná, elegantní, kultivovaná. Dala jsem se s ní do řeči. Chodí sem prý z nostalgie, popovídá si s paní majitelkou a občas jí pomůže správně časově zařadit některé šaty, klobouky a střevíčky. V tehdejší módě se vyzná moc dobře, aby ne, vždyť je nejen pamětnicí, ale dokonce si nechávala šít u Podolské. To mě obzvlášť zaujalo a osmělila jsem se požádat ji o rozhovor. Paní profesorku to zjevně zaskočilo, trochu se zdráhala, ale když jsem jí řekla, že miluji módu první republiky a ráda bych o ní napsala, nechala se přemluvit.

Salon Podolská je pojem, ale málokdo dnes ví, kde byl...
Na rohu Vodičkovy a Jungmannovy byl původní salon – krásný prostor! Benátská zrcadla, růžový mramor, decentní osvětlení a všude plno květin. Tam se ale za mne dělaly už jen přehlídky, hlavní salon byl v Paláci Lucerna. V Lucerně byly i dílny. Tam se také konaly privátní přehlídky – říkalo se jim, tuším, předváděčky, ale ty byly jen pro vybrané stálé zákaznice. Bylo tam i občerstvení, chlebíčky od Paukerta, víno, ovoce a všude květinová aranžmá. Ty dělala osobně paní Podolská, milovala květiny. Já tam byla jen párkrát, díky tchyni, ta už byla v salonu zavedená. Co se mi líbilo, že manekýny předváděly vždy jen jeden styl. Některé byly na kostýmy, jiné na sportovní oblečení, další jen pro společenské šaty. Ale taky jezdily do lázní, kde se procházely mezi hosty! Jeden den přehlídka v Mariánských Lázních a v novém vydání Pestrého týdne byly fotografie a reportáž. Paní Podolská si uměla udělat reklamu, v tom na ni jen tak někdo neměl!

Kdy jste si tam nechala šít poprvé?
To bylo těsně před svatbou v polovině 30. let. Manžel měl továrnu, chodili jsme do společnosti, takže jsem musela mít elegantní garderobu. Bylo to samozřejmou povinností.

Setkala jste se s některými klientkami, pro nás známými – například herečkami?
Ano. Jednou jsem tam potkala paní Hanu Benešovou, to byla velmi elegantní dáma. Opravdová dáma, jakou už nikdy nepotkáte. A z hereček? Paní Šlemrovou – ta si dokonce sama navrhovala a nechávala si šít hlavně šaty a kostýmy. Švadleny si s ní vyhrály, potrpěla si na doplňky – mašle, rukavičky, klobouky, fiží, krajky.

Taky s Lídou Baarovou, ale ta si nechávala šít hlavně v Německu. S Lídou jsem se dobře znala, byly jsme spolužačky ze stejného ročníku. A nezapomenu na Natašu Gollovou, s tou jsme si dokonce vybraly na jedné předváděčce stejné šaty a nastal problém, která si je má koupit. 

Kdo vyhrál, smím-li to tak říct?
Já! Slečna Gollová tím svým rychlým rozesmátým hlasem přesvědčila paní Podolskou i mne, že mi mnohem víc sluší. 

Mohl si šaty dovolit každý?
Jak už jsem řekla, „mít Podolskou“ bylo pro střední a vyšší třídu povinností. Ale nechávaly si tam šít třeba sekretářky, prodavačky, i když na to musely hodně dlouho šetřit.

Co jste si nechávala šít vy?
Hlavně kostýmy. Paní Podolská u nás neměla konkurenci – kostýmy, pláště. Róby dělal hezčí Rosenbaum, ale v kostýmech prohrával. Taky se proto paní Haně říkalo česká Coco Chanel, a ta se proslavila kostýmky. Měla ráda klasiku – spíš anglický střih, do kterého míchala francouzskou inspiraci,  bílá blůzka, pohodlné boty a samozřejmě klobouk. Bez klobouku tehdy ženy téměř nevyšly na ulici. Doplňkem byly také rukavičky nebo mašle. Pro ty měla slabost, mašle na kostýmech, na blůzičkách, na šatech. A nesmím zapomenout na šperky, do kostýmů a kratších šatů vždy méně nápadné. Kabáty a sáčka měly širší ramena, skvělý střih, a to dělalo siluetu štíhlou, elegantní. A celek vypadal opravdu šik, kvalitní látka, precizní střih, dokonale udělaná práce. 

Jaké byly v té době trendy v oblékání?
Tak trendy u nás určovala hlavně Podolská. Ta byla tou první personou. Jezdívala pravidelně do Paříže na přehlídky, tam okoukla, co je nového, a doma se šilo. (Pozn. aut.: Pokud se Podolské líbil složitější střih, její hlavní kreslířka a pomocnice Hedvika Vlková odcházela na toaletu, kde si do ukrytého notýsku kreslila hrubé skici. Do Prahy přivezla přes dvě stě podrobných kreseb, které se upravovaly pro český trh. Pařížskou inspiraci si musela rozdělit s „úhlavním“ konkurentem Oldřichem Rosenbaumem, aby se neříkalo, že se navzájem kopírují). A byla známá i v zahraničí, měla salon ve Švédsku a myslím, že i v Německu. Ty vedl její syn.

Z jakých látek se šilo?
To víte, že největší radost měli, když jste si vybrala ty nejdražší. Hedvábí, čistá vlna. Ale na druhou stranu byla záruka, že šaty dlouho vydrží, neztratí fazonu, barvu. To není jako dnes, kdy je oblečení na jedno použití, špatné látky, střihy, prostě šmucig. Podolská dovedla šít i z obyčejných levných látek, měla jsem od ní třeba nádherný flaušový kabát. A taky plavky.

Plavky?
Dovedli ušít snad všechno. Plavky, pyžama, župany, kožichy, klobouky - co jste si jen vymyslela.

Bylo snadné se k Podolské dostat?
Pro mne to bylo jednodušší díky manželovi a jeho rodině, jeho bratr byl navíc v diplomatických službách. Ale zákaznic bylo čím dál víc. Na začátku války se čekalo na model třeba i půl roku. Řeklo by se, že bylo stále „vyprodáno“.

Jak probíhala taková návštěva?
Objednávala jsem se. Často telefonicky, nebo jsem si osobně domluvila schůzku. Chodilo se až po poledni. Byla připravena hlavní švadlena, se kterou jsme ze vzorníku vybíraly látky, kreslil se model. Ale zkoušky vždy řídila paní Podolská. A byla hodně přísná, když jsem se jen zamyslela nad tím, že by třeba knoflíček mohl být o kousek níž, okamžitě nařídila mistrové, aby to opravila. Ta se vždy pohybovala, jako by tam nebyla, ani okem nemrkla. Jinak byla ale velmi příjemná. Popovídala si s vámi tak, jak by se to mělo dělat. V té chvíli jsem se cítila, že jsem jediná,  s kým chce hovořit a kdo ji zajímá. A byla také hodně hlučná, ráda se smála, měla velký smysl pro humor.

Může se to vůbec srovnat s dneškem?Já už šaty nekupuju, mám svou švadlenu a taky ve svém věku toho moc nepotřebuju. Ale kdyby paní Podolská viděla, jak a co se dnes prodává, prodavačky tomu vůbec nerozumějí, jsou často nepříjemné, ta by je hnala! Dřív se totiž i v konfekčních obchodech k zákaznicím chovali slušně. Prodavačky byly ochotné a znaly svou práci. Ale dnes? Zakřičela by a holky by nestačily upalovat. Víte, ona byla opravdu hodně přísná, ale pokud její personál pracoval dobře, dobře se taky měl. Dovedla ocenit kvalitní práci. To se o ní vědělo.

Přece jen mi to nedá, slavné róby. Prvorepublikový glamour – měla jste nějakou večerní toaletu?
Měla. U Rosenabuma se šily nádherné, ale hodně drahé. Ty si mohly dovolit opravdu jen ty nejbohatší. Já zůstala věrná Podolské.

Jak vypadaly?Jednoduché. Smetanově bílý hedvábný satén s úzkými ramínky. Měly „holá záda“, jak se dnes říká. Krásně obepínaly postavu. Já byla hodně štíhlá, takže jsem si to mohla dovolit. Pak mi jedny manžel pořídil k výročí svatby. Modré, řasené, vrchní část byla oddělená od dolní širokým páskem s mašlí. Sukně byla volánová. V těch jsem se mu hodně líbila (paní Fialová se zasnila). A taky pár večerních, společenských, ale to nebyly ty klasické róby.

Byla jste štíhlá, ale co dámy, které byly při těle?
To se nesmělo říkat!  Ani že mají problémové partie. Byly prostě „výraznější“ v pase nebo v zadní části. Vždy se udělal takový střih, kombinace barev nebo látek, že i takové slečny a paní byly šik.  

Co nosíte dnes?
Zůstala jsem věrná kostýmům, ty nikdy nezestárnou. A také jsem začala nosit kalhoty! To se dřív nedělalo. Vždycky jen sukně nejméně do půli kolen. Jen mladá děvčata si v létě na sport oblékala šortky nebo kratší sukénky. A taky široké kalhotové sukně.

A smím se zeptat, kde jste si pořizovala šaty po válce, za komunistického režimu?
Paní redaktorko, vždyť nám všechno vzali, manžel  pracoval u soustruhu a brzo umřel. A já se musela postarat sama o celou rodinu. Naštěstí umím cizí řeči (paní Fialová plynule hovoří 6 jazyky a dodnes vyučuje), takže jsem něco vydělala. Ale s oblečením byla potíž, navíc na mne koukali jako na buržoazní paničku, když jsem si vzala kostým od Podolské

Máte ještě nějaké šaty schované? A co fotografie?
Bohužel ani jedny. Něco jsem rozdala, něco prodala, taky vnučky si pár věcí rozebraly. Některé šaty se přešily, no a některé už se dneška nedožily. A fotografie, s těmi je potíž. Něco má syn a hodně se jich ztratilo, když jsme se museli vystěhovat. Já nemám ani fotku ze svatby, abych vám ji ukázala.

Jsem velmi ráda, že se paní profesorka (nikdo jí jinak neřekne) dneška dožila a že mi svými vzpomínkami mohla přiblížit dobu, kdy ženy chodily elegantně oblečené a byly šik. A protože mám slabost pro filmy z třicátých a začátku čtyřicátých let, kde herečky mnoho takových modelů nosí, tiše jim závidím.

Mít tak aspoň jedny šaty od Podolské…

Bohužel vás „neobťastním“ žádnou osobní fotografií paní Fialové. Nechtěla se fotit, čemuž nerozumím, ale musela jsem její přání respektovat.

...

foto: www.czechdesign.cz

zdroje: www.rozhlas.cz, www.zena-in.cz